V létě jsem chtěl, stejně jako většina republiky, trochu více prozkoumat krásy naší rodné hroudy. Dlouze jsem zvažoval kam se vydat s batohem a přístřeškem na několikadenní túru a volba nakonec padla právě na Novohradské hory. Proč Novohradské hory? Jednak jsem tam nikdy nebyl, druhak nejsou národní parkem a tak je to i se vším tím nocováním a pohybováním malinko snazší a za třetí jsou stále, alespoň z mého pohledu poněkud pozapomenuté. A přitom jsou tak krásné!

Původně jsme plánovali vyrazit na pět až šest dnů a prochodit je křížem krážem. Od toho jsme, ale nakonec museli ustoupit a vydat se do hor jen na dny čtyři. A i když jsme se nakonec nedostali až úplně do nitra hor, i ochutnávka stála za to. V tomhle článku bych Vám rád předal nějaké cestovatelské tipy a taky ukázal, alespoň z fotek, proč se určitě vyplatí do hor vyrazit. Itinerář trasy najdete tady:

!Mapa trasy!

1. den

Shodou náhod a extrémně velkému zpoždění vlaku jsme se do Nových Hradů z Prahy dostali až někdy okolo druhé hodiny. A když píšu do Nových hradů, mám na mysli vlakovou zastávku, která je od města vzdálená ještě hodinu chůzí po ne zrovna příjemné silnici. Druhou možností je počkat na autobus, na ten jsme ale štěstí neměli a protože nás tlačil čas, vydali jsme se po svých směr město. V Nových Hradech je, překvapivě, krásný hrad, který doporučuji k navštívení. Pokud byste měli chuť na něco sladkého před pokračováním cesty doporučuji kavárnu Kousek, která byla po celou dobu naší návštěvy plná k prasknutí a lidi se tam stále střídali pro zákusky s sebou.

Pod hradem pak začíná jedna z perel celé cesty, park Terčino údolí. Park nechal vybudovat Buquoy v půlce osmnáctého století a stále je v něm spoustu k vidění. Malebné lázně, vodopád, romanticky zakroucené lesní cesty i vodní nádrž. My jsme údolí neprošli celé, i tak se ale jedná o jeden z vrcholů celé cesty. Na konci parku je pak zavřená tvrz Cuknštejn a od ní už je to jen kousek do Horní Stropnice. Kromě kostela se ve vesnici nachází také koupaliště, které vybízí k osvěžení před nejnáročnějším úsekem prvního dne.

Od koupaliště už totiž cesta vede jen do kopce do Dobré Vody a potom na Kraví horu. V Dobré vodě je nádherný kostel, poutní místo a jak už název napovídá i dobrá voda, kterou si doporučuji nabrat. Od kostela je taky výhled na celou trasu kterou budete mít po prvním dni v nohách. Po prohlédnutí kostela je to pak už jen strmý kousek do kopce na Kraví horu, kde doporučuji přespat na jejím vrcholku pod rozhlednou. V nohách budete mít něco kolem 17 Km.

2. den

Den ti odvážnější z nás začali výstupem na rozhlednu, ze které těm se závratěmi ukázali alespoň fotky. Ranní výstup stojí za to. Po snídani jsme se vydali dolů do Hojné Vody. Vesnice s meditačním zvonem u které se můžete zabavit čtením spousty ezo popisků, a také si užít další výhled na údolí. Cesta druhý den je trochu náročnější než ten první, ale zas to není nic co by i ten nejlínější člověk nedokázal. Vede podél Vysoké až skoro k hranicím a potom k Mlýnskému rybníku, kde najdete ideální místo ke svačině na jeho hrázi. Od rybníka jsme se vydali dále směr Žofín, přes Černé údolí. Cesta bohužel vede celkem dlouho po příjezdové asfaltce, ale ty lesní úseky jsou krásné. Na Žofíně se můžete průměrně horsky občerstvit. Česnečka byla slabá, ale ne nejhorší co jsem měl, to samé platí pro lívance, točené pivo je tak jasným vítězem této zastávky.

Od Žofína je to pak k místu kde jsme nakonec přenocovali už jen do kopce. Cesta totiž vede proti proudu Huťského potoka, který Vás bude doprovázet příjemným hučením. Po cestě je také studánka, kde je možnost nabrat si vodu. Jestli je pitná nevím, ale přežili jsme ji bez problémů. Kousek za studánkou už je konec druhého dne. Vedle přístřešku u rozcestí u Huťského rybníka se dá slézt kousek pod úroveň cesty, kde je malý plácek ideální na spaní. Podle odpadků jsme nebyli první, kdo se tam zastavil. Místo je nádherné s výhledem na celý rybník a ještě krásnější je ráno. Tohle jen tak někde neuvidíte. Jedinou nevýhodou jsou komáři a výše zmíněné odpadky, proč po sobě neumí lidé v přírodě uklidit je mi záhadou. Druhy den má zhruba 16 Km.

3. den

Po snídani s nádherným výhledem a poštípaní od komárů jsme se vydali dál v naší cestě. Čekal nás nejlehčí ze všech čtyřech dnů, necelý třinácti kilometrový úsek, ale i ten může být poměrně napínavý. Zelená turistická trasa do Pohorské Vsi totiž vede skrz Terčí Dvůr, jakousi usedlost uprostřed polí, která je zjevně krásně udržovaná a živá. Problém je, že ji hlídá poměrně agresivní pes, ke kterému jsme neměli odvahu přiblížit se. Proto jsme se museli brodit skrze vzrostlé pole a doufat, že si nás nenajde. V Pohorské Vsi nám alespoň odměnou byly koblihy ve zdejším malém obchůdku, i tamní kostelík je hezký.

Pak už cesta vede do kopce skrz krátký lesík a potom kolem krásných pastvin plných krav na rozcestí Jednoty odkud je krásný výhled na celé hory, do kterých jsme bohužel nestihli tak docela zajít. U rozcestí najdete i tabuli s vysvětlivkami a tak si můžete plně uvědomit kolik jste toho vlastně ušli. Odtud vede cesta přes bývalé osady a vesnice Horní a Dolní Přibrání. My jsme noc strávili v kempu Janova Ves, na místě další bývalé vesnice. Zbyla z ní jen vodní pumpa. Cesta přes všechny tyhle zrušené vesnice je až mrazivá, ale taková je naše historie.

4. den

Poslední den už nás čekala jen cesta na vlak dlouhá zhruba 16 km a vedoucí ještě přes pár hezkých míst. Bohužel z velké části přes asfaltky a normální silnice, takže se šlo trochu hůře. Asi ve třetině cesty Vás čeká zřícenina tvrze Tichá, která se v době kdy jsme šli okolo rekonstruovala a nebyla přístupná. Co už ale přístupné bylo byl kostel Panny Marie Sněžné a s ním spojené poutní místo a studánka. Poutní místo je hlavně mezi Rakušany tak oblíbené, že si postavili repliku i v Rakousku. Na zdejších kamenu se prý zjevila Panna Marie, načež se kámen roztrhl v půli a od té doby se od sebe obě části stále rozdělují. Až mezi nimi projede vůz nastane prý soudný den. Můžu Vás uklidnit, vůz zatím ani zdaleka neprojede. Kaple je plná krucifixů, a všemožných, hlavně německy psaných, úmrtních oznámení. Místo má zvláštní atmosféru a určitě stojí za navštívení.

Kostel je asi v půli cesty, následuje už jen Dolní Dvořiště, kde se jsme si dali oběd a vyrazili po turistické stezce do Rybníka, odkud nám jel vlak směrem do Prahy. Výlet můžu doporučit všemi deseti. Novohradské hory jsou stále poměrně zapomenutá část naší republiky a určitě mají co nabídnout. Ať už fandům pěší nebo cykloturistiky. Já se do zdejších hvozdu ještě určitě rád někdy vrátím, z vrcholků jsou občas prý vidět i Alpy.