I mě zasáhla koronavirová krize. Naštěstí nemusím řešit problémy finanční ani zdravotní, klepu na dřevo, ale i mně koronavirus podstatně narušil plány a zhatil krásně strávené chvíle ve Švédsku. Můj sen od střední školy, vyjet na rok do cizí země na Erasmus, se zkrátil o dva a půl měsíce. O dva a půl měsíce začínajícího švédského jara, cestování a nových zážitků. Všechno se událo neskutečně rychle a já bych rád začal článek popisem mého ideálního konce Erasmu, a na konci zmínil i konec reálný.
V dubnu jsem měl udělat okružní jízdu po Skandinávii. Z Malmö letět na Gotland, z Gotlandu do Abiska a do Narviku. Z Narviku se přesunout do Tromso, vidět kousek polární nádhery a snad ulovit polární záři. Potom přeletět z Tromso do Osla a z Osla přejezd vlakem do Bergenu. Z Bergenu pak přeletět na Faerské ostrovy, zlatý hřeb celého výletu a po zhruba dvou týdnech se vrátit přes Kodaň do Lundu. Potom měla následovat vícedenní túra s mojí přítelkyní po Skåne a návštěva Stockholmu. To celé doplněné o květnové jednodenní výlety po okolí. A není z toho nic. Sedím už měsíc v Praze a cestuji ta leda k lednici.
Samozřejmě se jedná ve srovnání s lidmi co přišli o práci, o zdraví nebo dokonce o bydlení o podružné problémy, ale i ta mě to celé neskonale mrzí. Chlácholení, jakože si tam budu moci zajet jindy na mě ale moc nezabírá. Jindy jsem chtěl jet jinam a teď jsem měl být tam a ne tady. Když mi něco nevyjde jsem trudomyslný a nepříjemný. Dlouho mi trvá se přes věci přenést, vše musím mít naplánované a vše musí mít svůj řád. A tohle tedy řád rozhodně nemělo.
Jako všichni, i já jsem sledoval šíření koronaviru Evropou a doufal jsme, že na mě, nás, se nedotkne. Bohužel dotklo a všichni víme jak. Ve Švédsku jsem si užíval idylu a ještě dva dny před mým odletem domů jsem se s davy Švédů pocházel po Malmské promenádě a pil předražené pivo v české hospodě v Malmö. Nejdražší Únětice v mém životě.
Vše se však změnilo velmi rychle. Nejdřív zrušil všechny lety SAS, potom Norwegian a nakonec přišel i Ryanair s tím, že zbývaly poslední dva lety Kodaň – Praha. Přemýšlel jsem o odletu, vše jsem probíral s přítelkyní a rodiči. Druhý den mi volali z ambasády, zda stojím o odvoz autobusem a pokud ne, zda jsem si vědom toho, že ve Švédsku budu muset zůstat nejméně měsíc. To mě poměrně vyděsilo a vlastně to byl asi poslední impuls k tomu vrátit se do Čech Těžké rozhodnutí, když ve Švédsku život plynul a plyne normálně. Nicméně jsem viděl černé scénáře Itálie a Španělska. Koupil jsem letenku na ranní let, zabalil vše cenné a mně drahé a v půl páté ráno jsem vyrazil s dvěma kufry a batohem na vlak do Kodaně. Spoustu věcí jsem nechal ve Švédsku, prostě se mi to nevešlo do kufru. V tom správném scénáři pro mě měli na konci Erasmu dojet rodiče a odvést stan, dva spacáky, a další spoustu věcí, které jsem si nakoupil jen abych měl ten rok ve Švédsku hezký. Tohle také nevyšlo podle představ.
Cesta domů byla napínavá už od počátku kdy mi málem ujel autobus na nádraží. Naštěstí jsem ho stihl, ale autobus nezahnul k nádraží, ale jel dál. Bez jakéhokoliv vysvětlení. Znovu jsem tak musel táhnout své těžké kufry přes Lund a vracet se dvě zastávky, abych stihl vlak. Ten jsem naštěstí stihl. Kdybych ho nestihl, měl bych co dělat abych stihl samotný let, protože Dánsko omezilo vstup do země a z běžných šesti a více vlaků za hodinu přejíždějící most pouštěli jen jeden. Do Dánska se smělo vstoupit jen v naléhavých případech a kvůli práci. Nezbývalo než doufat, že můj důvod bude dostatečným důvodem i pro dánské celníky. A naštěstí byl, po zkoumání boarding passu, a pasu mě nabroušený dánský celník opravdu vpustil na letiště. Letiště, jindy pulzující a hlučné místo, zelo prázdnotou a na security checku jsem potkal tři lidi. Vše bylo zavřené a jen pár letů na Arabský poloostrov a pár letů po Evropě, včetně mého, čekalo na odbavení.
Bizarnější situace přišla během samotného letu. Spolu se mnou letěli další čtyři pasažéři, čtyři stewardi a snad dva piloti, ty jsem nezahlédl. 11 lidí na celý Boeing. Nebyl to zrovna vrchol ekologie, ale rozhodně zážitek který už nikdy nezažiji. Úsměvné bylo sledovat stewardy, kteří podle protokolů předváděli celé bezpečnostní instrukce, stejně jako nám pěti pasažérům nutili výherní losy od Ryanairu. Prostě zážitek. Po hodině jsem bez problémů dosedl na ruzyňské letiště. Z celého letadla vytáhli mé dva kufry a já sám čekal vedle pásů až mi vyjedou. Dokonce mi ani nehlásili na jaký pás přijedou a tak jsem obíhal a kontroval všechny výdejní pásy. Pocit štěstí, že jsem doma, v rodinném zázemí se mísil se smutkem nad ne zcela využitým Erasmem.
Stejné pocity mám i teď, po měsíci v Praze. Je to zvláštní pocit vidět instagramy přátel, kteří ve Švédsku zůstali nebo jsou Švédi. Ve Švédsku se život nezastavil a zdá se, že ani nezastaví, ač podle medií tam za chvíli všichni vyhynou. Já na druhou stranu sedím nejčastěji doma, chodím se jen občasně vyvětrat a vyhlížím den, kdy se budu moci jít posadit do hospody. Pozitivem je, že lundská univerzita přešla na e-learning a tak jsem o nic z akademického hlediska nepřišel. Hodiny jsou skvěle připravené, všechno probíhá přes program podobný zoomu, který je přímo integrovaný v lundské verzi SISu. Když to porovnávám se zprávami z ČR, vše se zdá jako sci-fi. Podle posledního vývoje se zdá, že se snad budu dokonce moci vrátit pro mé věci a třeba ve Švédsku i pár dní pobýt a naposledy si zajít na svá oblíbená místo, což jsem vzhledem k rychlosti odjezdu bohužel nestihl.
Jedno však vím určitě, ten okruh po Skandinávii chci zažít a ideálně ještě než dostuduji. Vlaky a letadla jsou tam totiž drahé i pro studenty a já si ani nechci představovat jak moc drahé budou bez studentské slevy.
